Pro stárnoucího člověka je vzpomínání součástí denního životního rytmu. Vzpomínky na krásná přátelství jsou pohlazením, které zaplaší únavu a oblaží duši. Jsou různá přátelství, i taková, která se mezi lidmi někdy nepodaří.
Do kategorie bezvýhradného vztahu dvou živých jedinců však asi patří pouze přátelství člověka a jeho psa. Bezvýhradnost pak jednoznačně převažuje na straně psa. Ten snáší náladová počínání svého pána s obdivuhodnou oddaností a láskou
Toto mé vzpomínání patří našemu skotskému ovčákovi, kterého jsem daroval v roce 1941 mému tatínkovi k vánocům. Byl to vlastně takový léčebný dárek, aby se tatínek po práci dostal denně na procházku. Rozhodl jsem se právě pro collii, protože povahu těchto psů jsem měl možnost dobře poznat u svého strýce ve Staré Pace, kam jsem každé léto jako školák o prázdninách zavítal. Netušil jsem ovšem, jak obtížně se v té době sháněl pes této rasy, až mi jeden kolega v práci poradil navštívit Klánovice, kde prý je chovná stanice skotských ovčáků.
Tehdy jsem se hned o víkendu vypravil do Klánovic a místní občané mi ochotně poradili, jak chovnou stanici vyhledat. Tak jsem se seznámil s chovatelem panem Čechurou. Ten mi představil svou nejlepší fenku, která právě před čtrnácti dny odrodila krásná štěňátka. Také mi pan Čechura předvedl, jak je jeho favoritka Lound Loother cvičená. Pro mě bylo neuvěřitelné, jak Lutra (tak na ní volal) rozuměla snad každému jeho příkazu! Nakonec mi bylo představeno těch pět asi čtrnáctidenních potomků té, jak dnes již vím, slavné fenky Loother.
Bez váhání jsem si vybral jednoho pejska, takového malého všudybyla. Byl jsem se na něj ještě asi dvakrát podívat a asi za osm týdnů mi pan Čechura zavolal a sjednali jsme si termín, kdy mi pejska přiveze: bylo to na Štědrý den. Rodokmen zněl na jméno COBON. Přinesl jsem jej domů a první, komu se z naší rodiny představil byla moje maminka a jako zápisné udělal uprostřed svátečně uklizené kuchyně pěknou hromádku. Čímž se stal de facto členem rodiny. Tatínek jej dostal pod stroměček, aby v rámci povinných vycházek lépe pečoval o své zdraví. Ovšem výcvik se stal mou nejen povinností, ale i velkým a trvalým koníčkem. Vstup do Klubu Colií, docházky na cvičák na Pankráci, opatření výbavy, výstroje a přídělu masa z jatek se postupně zabezpečovaly a náš nový člen prospíval po fyzické i mentální stránce neuvěřitelně dobře. Při výcviku nebylo nikdy potřeba tvrdého přesvědčování a chyby jsme spolu dokázali odstranit vždycky přátelskou domluvou. Bylo to správné - o tom mě přesvědčil na cvičáku jeden z instruktorů, když mi chtěl předvést tvrdý dril výcviku: dal obojek na ostny a nutil Cobona hrubým škubáním za vodítko a hlasitými povely. Výsledkem byl akorát absolutní nezdar.
Již nikdy jsem potom svého psa nikomu k takovému předvádění nadvlády člověka nad psem nesvěřil. Odměnou mi byly výsledky, kterých Cobon trvale dosahoval. Povely plnil jak na znamení rukou (sedni, lehni, vstaň, stůj, ke mně, zůstaň), tak pouze na slovní příkaz, a to i tehdy, když jsem je vyslovil otočen zády ke svému psu (sedni, lehni, vstaň, štěkej, k noze). Uměl na povel i otevřít dveře i takové, které se otevíraly dovnitř místnosti: jednou tlapkou se opřel o pevnou část dvoukřídlých dveří, druhou stiskl kliku a otevřel. Byl výborný skokan, radost mu dělalo zejména přeskakování živých plotů a to na povel tam i zpět a nikdy příkaz neodmítl, na povel vpřed šel nebo běžel vzhůru po schodech, na stůj okamžitě stál a další povel zpět nebo vpřed okamžitě plnil. Byl to i výborný aportér.
To vše poznamenalo i mě: byla to ukázka vzájemné neotřesitelné důvěry. Pes bezmezně důvěřoval, že pokyny jeho pána mu nikdy nepřivodí jakoukoli újmu a jistě věděl, že svým radostným plněním dává radost i mně. A já jsem se stále učil zodpovědnosti tuto důvěru nikdy nezklamat. Byly to pro mne zážitky, o kterých jsem dříve ani ve snu neměl tušení. Toto je to nezapomenutelné, vzájemné hluboké přátelství člověka a psa, co nelze z lidské mysli nikdy ztratit. Je to obohacení jako v pohádce.
Ing.Josef Kracík (*1919 - +2016)
Commentaires