I.
Páníček se někde dopátrá přihlášky na výstavu. Pln nadšení a očekávání ji vyplní, zaplatí poplatek a odešle. Následují minimálně tři týdny plné napětí, zkoušení postojů, trénování na vodítku, česání, koupání, případně stříhání drápků a vůbec je projevována zvýšená péče. Krátce před očekávaným termínem se začne páneček domlouvat se známými, kdy a jak na výstavu pojedou, zda společně a co vše si vezmou s sebou. Jakmile přijde vstupní list, na kterém je uvedeno startovní číslo, začíná intenzívní pátrání KDO by mohl být ve třídě s jeho miláčkem, surfuje se po internetu a hledají se výsledky zjištěných pejsků na jiných výstavách a podobně….
Jak to vidí čivava?
V posledních třech týdnech jsem byl asi obvzvláště hodný, pořád mě doma mazlí, hladí, češou; jen nevím proč mě docela často škrtí na takové šňůrce, které říkají vodítko. To mě teda moc nebaví, ale je to docela bžunda, zjistil jsem, že když chvíli stojím, kápne z toho něco k snědku. Navíc mi páneček předvádí divadýlko, je to skoro jako výzva ke hře, ale asi nerozumí psí řeči, protože já si můžu ocásek uvrtět a on na to nijak nereaguje. Možná to bude tím, že pánečkové nemají ocásky. Několikrát jsem mu to chtěl dát najevo výrazněji, skočil jsem na něj, nebo štěkl – jůj, ale to bylo fujíkování! Tak nevím, co vlastně ten pán chce, ale jasná je mi jedna věc: když mě škrtí na vodítku a já stojím (tedy neskáču a neštěkám), dostávám pamlsky – to se mi líbí, a tak držím a drpělivě mu psí řečí dávám ocáskem najevo, že jeho výzvu ke hře pčijímám. Snad to někdy pochopí?! Také mě tahá částo na stůl, kde mi nedovolí šmejdit po drobečkách; spíš má strach, že spadnu: pořád mě přidržuje a navíc mi drží i ocásek, asi aby mě někam nepřevážil? Ale to my, pejsci, s ocáskem umíme kormidlovat, jen nevím, jak to pánečkovi vysvětlit! Když chci utéct pryč, stejně mě dohoní a znova na stůl postaví. Navíc pozoruji, že páneček docela často telefonuje a kouká na tu malou televizi, ve které dávají internet – nebo jak tomu říká. Pořád kouká na čivavky: snad mě nechce prodat?!
II.
Den D je tady! Jede se na výstavu! Nervy od rána: dojet včas a nic doma nezapomenout. Nejdůležitější úkol dne: projít přejímkou, vyzvednout katalog a zjistit kde je kruh a hlavně: jaká je opravdu konkurence. Pak už se jen čeká, než přijde řada….
Jak to vidí čivava?
Jůj, o víkendu tak brzo vstávat? Páníček nějak intenzívně poletuje po bytě, asi něco hledá? Je vůbec nějaký divný: včera mě táhl do té smrduté místnosti k pánovi v bílém plášti a já se přitom citím úplně zdráv! Naštěstí mi neubližovali – páneček se dokonce pořád usmíval a povídal si s tím člověkem, co ho pořád oslovoval pane doktore. A teď ten budíček. Ale pozor: tady se asi něco bude dít i se mnou, má přenosná garsoniéra je připravena u dveří – honem do ní a dávat pozor!
Teď tomu už dvakrát nerozumím: páneček se nějak strojí, ani si nebere ty „venčící“ pantofle – hm, to vypadá na malý výlet: hurááá! Ale těch krámů, co s sebou táhne!
Tak žádný výlet. Typické ranní kolečko kolem bloku a nástup do auta… a nebo přeci výlet? Cesotu přistupují dva moji čivaví kamarádi a jejich zážitky z posledních dnů jsou téměř stejné! Ježíši, aby to nebyla epidemie v lidské populaci?!
Skutečně žádný výlet. Páneček se vzteká při parkování a pak vystupuje. Mě nechává v mém přenosném domečku?! Moji kámoši mají dokonce pojízdnou klícku – a já mám tu čest, sledovat dění shora – připoutali mou garsonku na klícku. Kdyby bylo nejhůř, prohrabu se. Teď je důležité, že se vezu, a že nejsem sám!
Uuž vím, kde jsem: zabrzdili jsme u velikého ohraničeného prostoru – a koukám, tady je spooousty dalších čivavek! Jůůů! Páneček se už taky sklidnil, sedí jako knedlík v křesílku a povídá si s jinými. A mně se nechce být zavřený! Asi si štěknu…
III.
Na výstavě se někdy dlouho čeká, než se přijde na řadu. Páníčkové chodí s pejsky ven, všemožně je češou, zastříhávají, zkoumají kolik mají zoubků – prostě generálka před vstupem do kruhu. Důležitý je odpočinek psa, aby byl v kruhu čerstvý: nejvíce klidu má pejsek přeci v přepravce! Hlavně sledovat, co se děje v kruhu, aby se přišlo včas na řadu. Konečně nadešel očekávaný okamžik a pán se svým čivavou nastupuje do kruhu. Následuje posuzování v pohybu a pak ve statice a samozřejmě na stole. Pár koleček kolem kruhu – a vítěz je znám! Hurááááá…
Jak to vidí čivava?
Koukám, že si můžu štěkat jak chci, a nikdo mě nevyslyší! Asi zadupu na kluky dolů do klícky, aby se přidali… Taky nic. Tak budu jen šmírovat, kdyby něco. Na druhou stranu jsem ve svém, že.
Á pozór, něco se děje: jé, páneček! Hurá, bere si sice tu škrtivou tkaničku, ale co, hlavně, že se proběhnu a potkám další kánoše. Omyl!!!! Jdeme do toho velikého prázdného prostoru; s námi i pár dalších překvapených, jako jsem já. Páníček mi pořád říká, jak jsem šikovný, ale to já přeci VÍM! Jestli mě čeníšek neklame, má s sebou tu voňavou ňamku, kterou mi dává jako omluvu, když nerozumí psí řeči. Třeba už to pochopí, zkusím na něj zavrtět: no ne, to to funguje, jsem prý pašák a i kousek ňamky jsem ulovil – paráda! Ani to nestíhám polknout a už musím mašírovat kolem dokola, ach jo. Koukám, že jdou ostatní za mnou, asi si myslí, že vím, KAM. Ha. Ha.
Na stole na mě sahá další človíček, a ten můj ani nedutá, jen se mu jemně chvějou ruce… Asi proto, že mi ten cizí koukal do tlamičky, zřejmě jestli jsem nic nepapal a přitom já i můj páníček dobře víme, že jsem měl tu ňamku! Musím se tvářit jakoby nic. A vida: už jsem zase na zemi. Asi mají nějaké podezření, zkoumali tak všechny mé kolegy, kteří mě v té úvdoní proměnádě následovali. Musím je varovat…ale jak, když mě páníček pořád škrtí na té šňůrce?! Budu tedy dělat, že k nim nepatřím: oni přeci nemůžou za to, že „já jsem pašák a navíc šikovný“ a dostávám za to mňamku.
Tak teď jsem se zahleděl a nevím co se děje! Vylítl jsem nahoru do vzduchu jako raketa a páneček mě opusinkovává; no FUJ!: už chápu, proč mi říká fuj, když ho lížu já: přes pusinkujícího není vidět okolo! Také mi říká, že jsem byl šikula, ale já nevím, proč, vždyť jsem nic nedělal – no, asi možná proto. Třeba už konečně pochopil, že si chci hrát?
Nepochopil. Už jsem zase u sebe doma…
Pochopil? Už jsem zase na šňůrce uprostřed všeho dění… a teď za mnou běží dokonce nějaká fešanda! Na stůl už ale nemusíme: naučil jsem se papat ňamky tak, že to nikdo nevidí a já nejsem v podezření, ani ti, co jsou kolem mě. Cha!
Jůůůů, páneček mě bere ven! Tralala.
Moc legrace s ním tedy není, ale koukám, že se už zase pakujeme k našemu autu. Jsem zvědavý, jaká bude další zastávka? Nejdřív jsem se musel rozloučit s kamarády, ale teď koukám, že jsem zase doma! Sláva. Tam si můžu hrát až do alelujá…
Bc. Vilemína Kracíková
Comments